Úvod do evoluce

Teorie evoluce zcela vyvrací teorii kreační, propagovanou křesťanskou církví, podle které byla všechna stvoření stvořena Bohem při stvoření celého světa. Žádná zvířata se nevyvýjejí ani nemizí. Vzhledem ke značné církevní moci ve středověku bylo zpochybňování stvoření světa, i jiných církevních dogmat existenčně nebezpečné. Proto se s prvními evolučními teoriemi setkáme až na konci 17. století, kdy církevní vliv již upadá. Velkým plusem pro vývoj evolučních teorií bylo období osvícenství, po kterém byl svět podobným přelomovým teoriím mnohem více nakloněn, než byl kdy předtím. Evoluci se věnovalo hned několik anglických, francouzských i německých vědců a filozofů; většinou se však literatura zmiňuje pouze o Lamarkismu a Darwinismu. Hlavní myšlenkou evolučních teorií byl fakt, že uvažují vymírání živočišných druhů, stejně jako vznik druhů nových. Mechanizmy, které se při vývoji uplatňují, byly nejčastějším zdrojem rozporů. K lepšímu pochopení mechanizmů evoluce přispěl až rozvoj genetiky v první polovině 20. století. Evoluce je dodnes velmi diskutovaným tématem.

Lamarkismus

Autorem této první ucelené evoluční teorie je francouzský přírodovědec Jean Baptiste Lamarck (1774 - 1829). Své poznatky publikoval v díle Philosophie zoologique (Zoologická filosofie, 1809).

Základní myšlenkou Lamarkismu je, že každý živý organismus si vytváří svým úsilím určité výhodné znaky a jiné nevýhodné zase ztrácí. Tyto změny nezpůsobuje samo prostředí, to pouze vyvolává potřebu změny u organismu. Takto získané znaky se dědí na potomstvo, což umožňuje vývoj druhů. Pro takovéto vysvětlení však nejsou konkrétní důkazy, a proto se dnes přikláníme spíše k Darwinovi.

Tuto teorii evoluce odmítl další francouzský vědec Georges Leopold Chrétien Dagobert de Cuvier (1769 - 1832), známý rozdělením živočichů do 4 skupin (obratlovci, měkkýši, členovci a paprsčitě souměrní). Cuvier změny fauny a flory vysvětloval hromadným zánikem při katastrofách světa a novým stvořením jiných forem (teorie katastrof). Tato teorie částečně vyhovovala církvi, neboť vysvětlovala nálezy prehistorických zvířat, jako pozůstatky tvorů, kteří žili před potopou světa, při níž zahynuli.

Obrázek - Jean Baptiste Lamarck

Darwinismus

Charles Robert Darwin, anglický přírodovědec a filozof, se narodil roku 1809 ve Shrewsbury a zemřel v roce 1882 na území dnešního Londýna. Účastnil se plavby kolem světa (1813 – 1836), kde shromáždil různé materiály pro své studie o vzniku druhů. Darwin vychází z evolučních myšlenek geologa Ch. Lyella, názorů sociologa T. R. Malthuse a práce A. R. Wallace. Všechny své názory shrnul v díle On the Origin of Species by Means of Natural Selection (O vzniku druhů přírodním výběrem, 1859). Nutno podotknout, že tímto dílem vzbudil veliký ohlas, ne však pouze kladný - zejména díky důslednému vztažení evoluce i na člověka. Mezi jeho další díla patří: Voyage of a Naturalist round the World (Cesta přírodovědcova kolem světa, 1839), The Variation of Animals and Plants under Domestication (Změny zvířat a rostlin při domestikaci, 1868) a práce o vývoji člověka The Descent of Man (Vývoj člověka, 1871).

Obrázek - Charles Darwin

Základní myšlenky: Populace nejsou zcela identické - jedinci jednoho druhu se vždy trochu odlišují jejich znaky se přenášejí na další generace. Všechny druhy mají nadbytek potomstva. V boji o život přežívají pouze ti nejschopnější; méně schopní hynou a zmizí v selekčním tlaku. V důsledku selekce jsou tito lépe adaptovaní na podmínky prostředí, kde žijí. Změny prostředí tímto iniciují změny znaků, díky čemuž organismy podléhají evolučním změnám. Dlouhodobé působení výběru slouží jako vysvětlení veškeré evoluce. Současné organismy (i člověk), se vyvinuly z jednodušších předků (fylogenetický vývoj).

Samozřejmě i řada Darwinových myšlenek je dnes již překonaných; Darwin neměl k dispozici poznatky moderní genetiky, zejména nevěděl nic o problematice mutací. Proto dnešní upravenou vývojovou teorii označujeme jako neodarwinismus.

Neodarwinismus

Jako neodarwinismus byly označovány teorie z počátku 20. století, které vysvětlovaly evoluci na základě mutací (mutacionismus). Dnes je však stejný název používán i pro současnou syntetickou teorii evoluce (vychází ze syntézy mnoha moderních oborů - populační genetiky, matematiky, systematiky a paleontologie). Právě populační genetika ve 30. letech odstranila mýtus o všemocnosti mutací. Mutace se i nadále považují za hybnou sílu evoluce, ovšem berou se v úvahu i ostatní faktory ovlivňující populaci. V poslední době je oblíbená teorie tzv. sobeckého genu, podle která rozbíjí klasickou teorii o experimentování genu s organismem, zda se uchytí nebo ne. Pokud bude pro organismus znak vytvořený genem výhodný - organismus pravděpodobně přežije; pokud ne - pak organismus zemře, přičemž se snad ani nestihne rozmnožit. Podle Richarda Dawkinse jsou organismy pouze schránkami genů, které geny využívají ke své replikaci.